KL sport Most na MS 2024 v Táboře s vlajkou z roku 2001, kdy Tomáš Trunschka získal na MS v Táboře stříbrnou medaily.

Úvodní strana > Novinky > KL Sport Most slaví úspěchy v Downhillu! >

10.06.2018 14:38:00

KL Sport Most slaví úspěchy v Downhillu!

O tom, že naděje umírá poslední, víme v KLku opravdu hodně. Naší Terezu Bártovou, které současně všichni blahopřejeme k získání vysněného magisterského titulu, snad ani nemusíme přibližovat. Jsi jednička, Terko!

Dnešní článek bude ale o někom jiném. O někom, kdo do standardní sestavy našeho týmu tak úplně nezapadá, ale přesto je jeho nedílnou součástí. Možná ho už znáte, jde o našeho sjezdového závodníka Martina Müllera.

Tomu se totiž v minulé sezóně podařilo vyhrát všechny republikové závody, na které vyrazil. Ze 7 pořádaných podniků seriálu Czech Downhill Tour se zúčastnil hned 6 závodů a s přehledem tak získal celkové prvenstvní v nejpočetnější kategorii Open. Zní to skoro jako příběh té nejideálnější sezóny, ale nic není jen černobílé. A za oponou sladkých vítězství z loňska se skrývá poměrně trnitá cesta, kterou se prý nebylo snadné prokousat. Poprosili jsme proto Martina, aby nám celou sezónu nějak shrnul a nastínil, co se bude dít dál.

Martin Müller:

„Všechno to začalo v srpnu roku 2016. Nebojte, nezbláznil jsem se, srpen tohoto roku má pro mě určitou symboliku. Povedlo se mi totiž něco speciálního. Na sjezdovce ve Svatym Petru ve Špindlu, kde každoročně závodím, jsem si utrhnul všechny vazy v levém kotníku. Šlo přitom o banální pád, ze kterýho jsem, nebýt tam ten „píp“ šutr, odešel po svých a závody normálně odjezdil. Namísto toho jsem ale víkend ukončil už v sobotu odpoledne a zamířil si to rovnou do Vrchlabí pěkně na majáky. Zde jsem se dozvěděl, že i když nemusím na operaci, na kolo se hned tak nepodívám. A tak se rovnou můžeme posunout v čase - směrem do listopadu.

Konečně jsem byl zase na kole. Jenomže na normálním, na sjezďáka v garáži můžu ledatak koukat, povzdechuju si. Noha pořád bolela. A tak se posuňme rovnou do jara 2017. To už chodím konečně normálně a bez kulhání. První jízda na sjezďáku. Vybavuju si všechno jako dneska, i když je to už dýl než rok. Takovou nálož strachu jsem ještě nezažil. Najednou nic nedávalo smysl. Proč mám jezdit po kořenech a ostrejch kamenech rychlostí přes 50 km/h? Vždyť je to nebezpečný, opravdu to drncá a já, no …fakt se bojím. Asi stárnu, nebo co.

A teď sem patří velký dík mé mamce. Ona si za ty roky závodění tak nějak oblíbila vždycky v neděli dorazit na závod, zakřičet si na mě (když se to konečně může bez chytrejch odpovědí jejího synáčka) a funguje taky jako rodinnej týmovej manažer, kterej zajistí, domluví a objedná všechno okolo ubytování (a někdy i zaplatí :))). Proč o tom píšu? No ona se mě jednoduše neptala, jestli se něčeho bojim, nebo ne. Prostě si zjistila, kdy jsou závody a objednala ubytko v jednom krásnym penzionu v Peci pod Sněžkou, kde se mimo jiné natáčel i legendární snímek Sněženky a Machři.

A tak mi nezbylo nic jinýho než zatnout zuby a na závody vyrazit. Ještě tři dny před závodem se z čista jasna povedlo sehnat novou babetu (čti sjezďák - Specialized Demo), a tak jsem se nakonec i docela těšil. Ale nejistota, bázeň a strach z jízdy, tu byly jako nerozluční kamarádi pořád se mnou. No nic, jelo se…

Zlomová Pec pod Sněžkou

Do Pece jsme dorazili radši už v pátek odpoledne, abych se moh trochu rozkoukat a projít si trať, po který bych měl předvíst nějaký ty výkony. Je to tu pořád stejný. Les, spousta kořenů a ještě větší spousta techniky, ve který se chyby neodpouštěj. Jenomže právě to mě vždycky bavilo, a tak jsem věřil, že v sobě tu vášeň probudím a že strach zaženu do kouta, kam patří. Hned první jízda v sobotu ráno mi ale vzala velkou část těžce vybudovanejch iluzí, protože po zimě tu bylo ne pět, ani deset, ale hned několik desítek čerstvě namakanejch kluků, který zkrátka chtěli závodit. A všichni jeli nejpočetnější kategorii Open. No nic, nebudu běhat kolem horký kaše. Nevím jak, nevím proč a ani kdy se tak stalo, ale v neděli ráno jsem to zase byl já. Víc než stovka startujících mě vůbec nezajímala a vyhrál jsem jak kvalifikaci, tak finále a to s poměrně komfortním náskokem. Sláva!

Už se zdálo, že je vyhráno. Ale když se nad tím teď zamýšlím, ani po dojetí do finále jsem neměl nějak velkou radost. Jasně, vyhrát závody, když (ve svých očích) přijedeš jako outsider, to je něco, ale s prvním vítězstvím kromě všeho pozitivního kolem přicházejí i budoucí očekávání a sezóna byla teprv před náma. Takže teď všichni čekaj, co zas Müller předvede…

Bez štěstí to nejde

Nechci aby to vyznělo jako moje osobní zpověď a nebudu tu rozpitvávat detaily nebo myšlenky, ale mám pocit, že vloni nade mnou stáli všichni svatí, kteří v tom Svatém Petru předloni chyběli (trochu ironie ten název…). Co se totiž nestalo. I přes nespočet defektů, nebo třeba uraženej pedál v semifinále v Koutech nad Desnou (kterej mi mimochodem zůstal nacvaklej na botě a já dojel semíčko na sedmý místojen s jednou nohou) to prostě ve finále vždycky vyšlo! VŽDYCKY!

Sezónu 2017 si teda můžem odškrnout, protože dopadla komplet, jak měla. A to včetně květnovejch státnic, který tam taky zapluly skoro samy. Protože nejen cyklistikou je člověk živ, že ano… Chci proto moc poděkovat týmu, kterej v čele s Jardou Hrubým funguje v podstatě jako rodina a hlavně pak vedle mamky taky taťkovi, kterej mi nahrazuje zázemí velkýho týmu a obětavě běhá po kopci, zatímco se snažím nezabít se. Dík Tati!

No a co bude dál? Letos žádný státnice nemám, a ani netrpím (klepu na zuby) nedostatkem motivace nebo zdravotníma obtížema, který by mi bránily v lítání na kole z kopce. Takže lítám. A rovnou jsem šel do Elity mezi kluky profíky s dospělejma týmama. První závody už máme dokonce za sebou, a i když jsem to ještě trochu šetřil, hned tam padlo umístění v Top 5, takže fakt spokojenost.

A kdybyste se náhodou chtěli potkat a parádně si zařvat na ma*ory, kteří to pouštej z kopce hlava (ne)hlava (já, myslím, ještě nějakej mozek mám), tak se můžem potkat třeba na dalších závodech Czech Downhill Tour 2018, který se budou jezdit zase až do září a čeká nás ještě 6 zastávek. 13.5. - Pec pod Sněžkou, 24.6. - Ještěd, 8.7. - Kopřivná, 29.7. - Klínovec, 19.8. - Špindlerův Mlýn, 23.9. - Kouty nad Desnou.“